Ukázka z knihy

 

DÍKY MARTINE

Chodilo to tam tak, že každé ráno, až na sem tam nějakou výjimku z jedničky, vyhnali všechny ženský na jídelnu a společenskou místnost. Do ložnice se smělo jen na něco málo přes hodinu po obědě, a to jste jí pak nesměli opustit. Spát se chodilo buď v osm, devět, anebo v deset hodin.

Martin mě jednou, když už byli všichni na jídelně, nechal nasnídat U STOLU na jedničce. Přišla jsem si jak princezna. Myslím, že tam seděl se mnou.  Byla jsem strašně vděčná, že jsem na tom obrovském pokoji. Zase tak obrovský sice nebyl, ale mě připadal. Byla tam velká okna, vysoké stropy, prostě svoboda. Poslušně jsem se najedla.

Dál si pamatuju, jak mě na tom pokoji zavřel do klecového lůžka. Možná to bylo po té snídani, možná až další den. Obývala ho zrovna Kukačka. Jen jí poprosil, ať jde za mě na chvíli do soukromí, že tam se jí bude líbit a ona se znuděně bez jakéhokoli protestu odvlíkla na můj pokoj.  Byla to menší blondýna s ofinou, pihama a modrýma očima. Vlasy měla pod ramena a byla mi na první pohled sympatická. Nebyla to žádná vyzáblina, ale ani obtloustlá, prostě zdravě vypadající holčina. Milovala jsem jí za to, že mi na chvíli přenechala svou postel.

Najít po pár minutách skulinku v síti, kde by se dal povolit uzlík a pak už jen systematicky rozmotávat, jsem uměla z Tupkova a tak netrvalo dlouho a byla jsem z klece pryč. Pokoj byl v tu dobu prázdný. Sedla jsem si do křesla a byla jak pěna. Po chvíli přišla ukrajinská uklízečka, která v nás viděla lidi a ne jen pacoše. Já zalítla na jednu z postelí, aby mohla vytřít a ona si se mnou během vytírání povídala. Úplně normálně. Zase jsem si připadala o něco méně jako naprosto ztracená existence, se kterou se smí jednat, jak se jedná.

Strávila jsem tam možná hodinku a musela se znovu vyměnit s Kukačkou. To že jsem z postele pláchla, Martina nepotěšilo.

Ještě jedno dopoledne jsem díky Martinovi zůstala na pokoji číslo jedna. Myslela jsem si, že na mě zapomněl, ale to asi těžko. Spíš mě postupně asocioval. Třeba mu to poradila ta dobrá malá doktorka, která měla účes jako moje paní vychovatelka v družině ve druhé třídě.

V klecovém lůžku byla ten den zavřená paní Koukalová. Vyhublá stařenka kolem pětašedesáti se zbytky trvalé na šedivých vlasech. Možná to trvalá nebyla, ale vlnité vlasy měla. Kde by jí taky ona vzala? Byla dlouhodobou pacientkou kdejakých léčeben a její děti na ní sraly.

Vyprávěla mi svůj příběh. Vyprávěla mi o dceři, na kterou čekala a já z jejích slov tušila, že dcera na ní pěkně kašle. Bylo mi jí hrozně líto. Měla takový divný hlas. Mluvilo se jí těžce, ale bylo vidět, jak je ráda, že jí někdo poslouchá. Tam nikdo nikoho nezajímal. Každý měl co dělat sám se sebou. Povídali jsme si možná dvě hodiny a já strávila na jedničce celé dopoledne. Až po obědě mě Marťas poslal zpátky na samotku.

Už mi tolik nevadila, když jsem věděla, že mě občas někdo pustí ven, a že možná už brzy budu moct z tohoto vězení úplně. Začala jsem být celkem klidná.

Ten den, kdy mě Martin poprvé nechal najíst jako člověka, jsem se konečně rozbrečela. Seděla jsem v koutku postele a vzlykala tak, že jsem se chvílemi nemohla ani nadechnout. Nebrečela jsem totiž do té doby. Dokonce ani ve chvíli, když jsem koukala na odcházející mamku. Byla jsem hrozně zoufalá, ale slzy jsem neměla. Moje emoce byly naprosto potlačené léky, které do mě cpali. O co déle jsem v sobě pláč držela, o to víc se ve mě všechno hromadilo.

Uvědomila jsem si, že jsem pořád lidská bytost a brečela nad tím, proč tohle mě a mojí rodině dělají. Vždyť jsem nikdy nikomu nic špatného neudělala, tak proč já? Za co si zasloužím takové jednání?